Příběh hrdiny a čím je zvíře jedinečné:
Před jedenácti lety jsem spadl z koně, mladá dvouletá kobylka při prvním cvalovém skoku vyhodila. Měl jsem vážný úraz hlavy, 40 dnů jsem byl v bezvědomí, selhávaly mi nejrůznější orgány, nicméně osudová se nakonec ukázala vyhřezlá plotýnka, která během bezvědomí poškodila míchu. Po půl roce pobytu v nemocnici mne propustili jako ležícího pacienta, zcela odkázaného na pomoc okolí. Postupně jsem se učil žít nový život a po roce, dvou, jsem byl v bezbarierovém prostředí zcela soběstačný, nicméně invalidní vozík se stal běžnou součástí mého života.
Prakticky vždy jsme doma měli psa. Každý byl svým způsobem úžasný a s každým je spojena nějaká příhoda. Dodnes vzpomínám na Ťapku, křížence, kterého jsem si přivezl z prázdnin a který mi ležel na nohách, když jsem dělal úkoly do školy, na Toma, toulavého křížence, kterého jsme ujali a který doprovázel nejstaršího syna do školy z Vyšehradu k železničnímu mostu a nazpátek jezdil sám dvě stanice tramvají, na Anetu, dalmatina, který pečoval o koťata naší kočky, šíleným vytím mne vítal, když jsem se vrátil z nemocnice po úrazu, a který mne bránil před kolemjdoucími na mých prvních vycházkách na vozíku. Nikdy jsem však žádného psa nenaučil více než aby přišel na zavolání a jednou, dvakrát, přinesl aport.
V říjnu 2007 jsme se rozhodli, že si pořídíme nového psa, volba padla na labradorského retrievra. Jednu neděli jsme ráno prohlédli inzeráty a večer jsme si přivezli tříměsíční štěně Opaia Sable Blues, které dostalo jméno Topinka, neboť bylo černé jako připálená topinka. Jak rostla jméno se zkracovalo, nejprve se z ní stala Topina a poté Topi. Spřátelila se a získala si všechny členy naší velké rodiny i všechny okolo. Postupně se spřátelila i s mým vozíkem. Od začátku se pod něj schovávala, což se jí jednou, bohužel, nevyplatilo a poté jsem musel opět získávat její důvěru. Tu však rychle znovu získala a od té doby pod ním často leží, jako v boudě, neboť zde má pocit naprostého bezpečí.
Po několika měsících jsme začali chápat, že Topinka není jen tak nějaký domácí mazlíček. V půl roce ovládala aport jakéhokoliv běžného předmětu, hračka, telefon, klíče, cigarety, zapalovač, tužka, lžička, podat běžné předměty, pokud jsem na ně ukázal rukou, hlídat, zda mi něco neupadlo, pokud ano, předmět sebrala a nesla, pokud mi něco dočasně překáželo, například klíče po otevření dveří, vzala tento předmět a nesla jej, sundat mi ponožky, rukavice, samozřejmě sednout, lehnout a podat pac. V hlavě mi začala klíčit myšlenka vychovat si sám asistenčního psa. Hledal jsem někoho, kdo by mi poradil s výcvikem. Bohužel jsem nikoho nenašel a tak jsem se musel snažit sám. Získal jsem jen pár rad, v Helppsu, kam jsme jeden čas chodili na společenskou výchovu, a v Pomocných Tlapkách. Nabídka Helppsa, abych jim Topinku na půl roku svěřil, nechodil za ní, že mi ji potom vychovanou vrátí, byla pro mne, jistě chápete proč, nepřijatelná. Nicméně nakonec se mi to podařilo. Topi sice nemá složené zkoušky asistenčního psa, nicméně zvládá vše, co je potřeba a co je předmětem zkoušky, přivolání s usednutím nebo s připojením k vozíku, přivolání od zvěře, změna polohy v klidu vedle vozíku nebo před vozíkem, ovladatelnost na vodítku u vozíku, průchod skupinou osob, odložení, lhostejnost vůči zvěři, klid vůči střelbě či jiným nárazovým, nepříjemným a výrazným zvukům, zákaz nebo přerušení nežádoucí činnosti, volný pohyb, podávání různých předmětů, pomoc při svlékání a oblékání, vyndávání a odnášení věcí, nalezení a přinesení ztracených věcí, podávání věcí od druhých.
Na radu kamarádky, Jitky Šlechtové, chovatelská stanice od Bílých jelenů, jsme se také začali zúčastňovat výstav. Prozatím jsme absolvovali deset výstav, z toho devět meznárodních. Na více než polovině výstav jsem Topi předváděl sám. osmkrát získala výbornou, jednou titul res. CAC. Nejvíce si asi vážíme třetího místa, kterým Topi ocenil známý chovatel labradorských retrievrů, pan A. Hopkins z chovatelské stanice Rocheby ve Velké Británii. Topi zcela odpovídá standardu, je jen drobnější, měří 53 cm a ideální výška feny labradorského retrievra je 54 - 56 cm. V současné době přerostlých labradorských retrievrů ji to, díky velké konkurenci, bohužel poněkud znevýhodňuje.
Výstavy jsou však jen jedním, podle mne méně podstatným, pohledem na psa. Nejdůležitější je jeho povaha, neboť ta se projevuje v každodenním životě. Topi je již od štěnětě výjimečnou psí osobností, z jejího chování neustále vyzařuje láska, oddanost, vyrovnanost, citlivost a empatie. Z deseti lidí, které potkáme, se s ní devět musí pozdravit, případně ji pohladit. Proto jsme se také začali zabývat i canisterapií. V jejích šestnácti měsících jsme poprvé složili canisterapeutickou zkoušku a již dvakrát jsme byli na přezkoušení, vždy s výborným výsledkem. Od začátku roku 2009 jsme začali pravidelně navštěvovat Integrační centrum Zahrada, kde se věnujeme autistickým dětem, většinou v kombinaci s dalším postižením, a od roku 2010 pravidelně navštěvujeme i LDN ve Vinohradské nemocnici.
Postupem času jsem také začal přemýšlet, zda Topi neuchovnit a nepokusit se přivést na svět další psi vlastností jaké má Topi. Podmínky chovnosti jsme postupně splnili a v červenci 2009 byla Topi zapsána mezi chovné feny. Zbývalo najít vhodného ženicha, s podobnými vlastnostmi a vzdáleným společným předkem, který je pravděpodobně jejich nositelem. Nakonec volba padla na Finna z polské chovné stanice Kociokwik, původním jménem Adventurer`s Row the Boat, importovaného z Finska. Je to osmiletý pracovní pes, polský šampion, podobné povahy jako Topi, který má mezi potomky například vodícího psa pro slepé. S Topi má společného předka anglického šampiona Rocheby Royal Oak, Finn ve třetí generaci, Topi ve čtvrté, páté a šesté generaci. Více jak polovina krycích psů v České republice, kteří mají canisterapeutickou zkoušku, jsou potomky tohoto známého anglického šampiona. Topi nyní čeká nejméně sedm štěňat, které by se měli narodit 22.srpna. Doufám, že mnohé z nich potká podobný osud jako Topi a budou svým zdravotně postiženým pánům pomáhat stejně jako mně každý den pomáhá Topi.
Topi není hrdinou jednoho okamžiku, ale hrdinou každého dne svého života, kdy pomáhá a přináší radost nejen mně, ale i mnoha dalším lidem.
