Příběh hrdiny a čím je zvíře jedinečné:
Jak se Šmudla popral s cukrovkou
Na sklonku podzimu roku 1998 přivezl tatínek z chalupy do našeho panelákového bytu košík přikrytý vlněným šátkem, ze kterého se snažila vyhrabat dvě malinká koťátka, která našel opuštěná a která by určitě tehdejší chladné počasí venku nepřežila. Každý z nich se mi vešel přesně do dlaně, a tak jsme v prvních chvílích ani nemohli poznat, jestli jsou to kočičky nebo kocourci. Přesto jeden z nich hned ten den dostal podle kulatého bříška jméno Váleček a druhého jsme pojmenovali asi podle mazlivého vrnění Šmudla. S oběma kocourky jsme do současnosti, kdy oba bráškové dovrší už dvanáctý rok, prožili mnoho zážitků a dobrodružství, zvláště když byli malí, nám téměř dennodenně připravovali jedno překvapení za druhým, o kterých by se dala napsat celá kniha a která si dovedou představit jen ti, kdo s kočičími kamarády někdy sdíleli nebo sdílejí společnou domácnost.
Příběh, který bych Vám chtěla vyprávět, se začal odehrávat před více než dvěma lety, když bylo oběma kočičákům deset let. Učila jsem se tehdy na důležitou zkoušku, a tak jsem většinu času trávila s kocourky doma, a měla jsem tak možnost mít je na očích téměř neustále. Na přelomu roku 2007 a 2008 jsme však na chování Šmudly (na fotografii je vpravo) začali pozorovat podivné změny, které jsme si zpočátku nedokázali nijak vysvětlit. Šmudla začal být chvílemi nervózní a podrážděný, začala se u něho projevovat nebývalá, nadměrná chuť k jídlu, velmi často pil a tím častěji čůral, a to i mimo kočičí záchůdky, na které se oba kocourci už v kotěcím věku bez jakýchkoliv problémů naučili chodit a kterých mají v bytě několik. "Takto se u lidí projevuje diabetes, cukrovka", řekla tehdy moje maminka a následná návštěva veterinární ordinace její domněnku potvrdila. Šmudlova diagnóza zněla na cukrovku v pokročilém stadiu; jeho hodnoty cukru v krvi svědčily o tom, že Šmudla je velmi vážně nemocný. Veterinární lékaři Šmudlovi naordinovali inzulin pro psy - Caninsulin (kočičí inzulin se nevyrábí), který jsme mu začali pravidelně podávat podle instrukcí, které jsme na veterinární klinice dostali. Šmudlův stav se však nelepšil, naopak, rapidně se zhoršoval, jeho organismus na Caninsulin vůbec nereagoval. Jednoho večera, když Šmudla zůstal ležet s apatickým pohledem na koberci, věděli jsme, že je zle. Na veterinární klinice mu však pouze posílili tělíčko vitaminem B a zavodnili ho a opět mu (jako předtím už několikrát) zvýšili dávky Caninsulinu. Dostalo se nám také zdrcujícího poučení, že určité malé procento koček zůstane vůči tomuto inzulinu rezistentní a abychom počítali i s nejhorší možností. V tuto chvíli je namístě dodat, že do té doby jsme zde v České republice se Šmudlou navštívili mnoho veterinárních lékařů, ale kromě toho, že po návštěvě ordinací a klinik Šmudlovi ze strachu hladina cukru v krvi ještě nastoupala, závěr veterinářů byl vždy stejný.
V tu chvíli jsem si řekla, že se přece musí najít nějaké řešení, a když to není možné léčit tady v ČR, musí mít s léčbou zkušenosti odborníci v zahraničí. Začala jsem tedy hledat na internetu, nejprve na anglicky psaných stránkách veterinárních klinik ve Velké Británii a v USA. Tam jsem ovšem velmi brzy zjistila, že tato snaha je marná; za každou radu či stažení studie bylo nejprve třeba zaplatit honorář v librách nebo v dolarech, Šmudla bezvládně ležel, nejedl, nepil a na nic nereagoval a já jsem věděla, že pomoc musíme najít hned.
Začala jsem tedy hledat na webových stránkách ve Španělsku. Po několika hodinách takovéhoto vyhledávání se na nás štěstí usmálo - natrefila jsem na webové stránky španělského veterináře, který na téma diabetu u koček napsal několik studií, a dokonce k tomuto tématu založil pro podobně zasažené majitele koček blog, na kterém chovatelé mohou publikovat žádosti o radu i sdílet zkušenosti a kde jim tento veterinář pravidelně zcela zdarma radí. Ihned jsem tam napsala. Popsala jsem celou Šmudlovu situaci, jaký inzulin mu naši veterinární lékaři předepsali a jak se jeho stav zhoršoval až do onoho dne, když náš milovaný kocourek už jen bezvládně ležel přede mnou na gauči. Pan doktor byl naštěstí u emailu, a tak jeho odpověď se na webu objevila takřka hned. "Dávejte mu namísto Caninsulinu Lantus", zněla jeho odpověď s doplněním podrobných instrukcí ohledně dávkování a s tím, že s pomocí tohoto léku vyléčil ve Španělsku už desítky koček. Druhý den brzy ráno jsme se hned vypravili k našemu veterináři a přednesli jsme mu to, co nám jeho španělský kolega doporučil. Museli jsme však spolu se Šmudlíkem překonat ještě další překážky: nejprve jsme se dozvěděli, že Lantus je v České republice těžce dostupný, protože je to humánní léčivo předepisované pouze pro výjimečné případy cukrovky u lidí, kteří jsou např. alergičtí, nebo pro malé děti, veterináři ho vůbec nesmějí předepisovat. V této chvíli nám pomohl hodný lékař, který nám Lantus pro potřebu kocourka předepsal. Ovšem i nalezení správné dávky se projevilo jako zásadní komplikace. Dávkování, které nám španělský pan doktor poradil, bylo v našich poměrech neaplikovatelné, protože ve Španělsku se Lantus prodává do injekčních stříkaček, ale v Čechách pouze v ampulích pro inzulinová pera. Okamžitě jsme si inzulinové pero na základě lékařského předpisu získaného stejně jako Lantus zakoupili. Hodiny ubíhaly, pan veterinář si musel vše nastudovat, Šmudla bezvládně ležel v přepravce v čekárně jeho ordinace, a když konečně přišla chvíle, abychom mu doporučený Lantus aplikovali, měla jsem veliký strach a panu veterináři jsem říkala: "jen aby to byla v přepočtu ta správná dávka". "Nebojte se", odvětil a Šmudla dostal z inzulinového pera první injekci.
Jaké bylo naše překvapení hned následující den, když se kocourek začal zotavovat, chodit, mňoukat i projevovat chuť k jídlu. Když se nám následujícího dne podařilo odebrat vzorek jeho moči a provést lakmusovým papírkem test, nemohli jsme vyjít z úžasu: hladina cukru v jeho moči nebyla žádná! Poprvé jsme mnohem uklidněnější odešli do práce. Na to, co se pak odehrálo ten večer, ale nikdo z naší rodiny nikdy nezapomene. Byla jsem ještě v práci, když o půl sedmé večer zazvonil telefon a volala maminka, která dorazila domů dřív, úplně vyděšená, že je to se Šmudlou moc, moc špatné, daleko horší než kdy předtím a že už rána určitě nedožije. Okamžitě jsem se vydala na cestu domů, a když jsem přijela, uviděla jsem Šmudlu jako hromádku chmýříčka, třesoucího se, celého bez sebe, úplně zabaleného v dece, tak jak ho do ní zachumlala maminka, která nad ním seděla a snažila se mu do čumáčku dostat po kapičkách rozpuštěný cukr - Glukopur. Po příchodu domů ho našla téměř v bezvědomí, a když se ho dotkla, vydal prý doslova smrtelné zakvílení. Váleček jen bezradně chodil kolem a netušil, co se s jeho bráškou děje. Pustila jsem počítač, a i když jsem věděla, že tím poruším přísná pravidla blogu, zkopírovala jsem si adresu španělského pana doktora a napsala jsem mu na jeho email mimo blog. Pan veterinář na moji zprávu o tom, co se se Šmudlou děje, odpověděl hned a v další komunikaci jsme znovu upřesňovali Šmudlovu váhu, množství Lantusu v ampulích, typ inzulinového pera a převody českých a španělských jednotek, protože ve Španělsku se ještě používá tzv. "staré dávkování". Běžely jsme to s maminkou znovu přepočítat a došly jsme k hrozivému závěru: dávky, které Šmudlovi předepsal český veterinář, byly desetinásobkem toho, co měl Šmudla ve skutečnosti dostávat!
Od té doby uplynuly přesně dva roky. Je nadmíru jasné, že veterinárního lékaře, který Šmudlovi onu smrtelnou dávku předepsal, jsme od té doby už nikdy nenavštívili. Se španělským lékařem jsme v následujících dnech upravili ještě dávky speciální diabetické diety, kterou mi doporučil a která také v našich podmínkách nebyla ještě známá. Za veškeré rady a opravdovou pomoc v největší nouzi patří tomuto lékaři z Madridu veliký dík.
Hlavní obdiv ale patří našemu statečnému hrdinovi Šmudlovi, za to, jak se se zákeřnou nemocí dokázal poprat v rámci jednoho ze svých pověstných devíti kočičích životů. Dnes, i když určitou hladinu cukru v krvi stále má, by nikdo nepoznal, že je nemocný. Lantus mu inzulinovým perem aplikujeme pravidelně po dvanácti hodinách dvakrát denně, v průběhu dne mu chodíme dávat jídlo a střídáme se u něho celá rodina. Šmudla spolu s bráškou Válečkem nás za to vítají pokaždé, když přijdeme domů, a jejich spokojené předení je pro nás tou největší odměnou, kterou od našich dvou kočičích kamarádů můžeme dostat.
