Příběh hrdiny a čím je zvíře jedinečné:
Bukksíček se narodil 14.3.2005 mamince jménem Chmelka's ,,Berenika'' a tatínkovi jménem Pavel's ,,Andre''.
Zájem o štěňátko z tohoto spojení jsem mněla ještě dříve než proběhlo, pak už jen zbývalo čekat jestli fenka zabřezne a povedlo se. Ty dva měsíce než se ty malé kuličky narodí mi přišli jako celá večnost, až mně jednoho rána probudil telefon, volal mi Tomáš že se v noci narodilo 12 štěňátek, že mi poslal na mail fotky, že jsem první kdo to ví a ať si koukám rychle vybrat a zavolat mu.
Ani jsem si nevyčistila zuby a běžela jsem k počítači, podívala jsem se na první štěňátko, na druhé a dál už jsem se dívat nemusela, byl to on. Ta malá hnědá kulička s bílou lisinkou, náprsenkou a konečky pacinek.
Uběhli 4 týdny kdy jsem od Tomáše dostávala pravidelně info a foto jak Bukksíček roste a jela jsem na první návštěvu. Bylo mi jedno že to bylo na opačnou stranu Republiky, hlavně abych to maše malé štěstíčko mohla poprvé vzít do rukou.
Uběhli další 4 týdny a vezla jsem si ho konečně domů.
Nebudu se rozepisovat o tom jak nádherné a úžasné byl Bukksíček štěňátko, protože nádherná a úžasná jsou všechna štěňátka.
Já chci napsat to jak úžasný pes z něj vyrostl a za co vše mu vděčím.
Byl to nejlepší a nejoddanější přítel se takovím srdcem, že by tu lásku kterou nám dával nepřekonalo ani tisíc přátel dohromady, se srdcem tak oddaným a odvážným jako by nebylo tisíce bojovníků, a se srdcem tak velkým jako není ani samotný vesmír.
Pro rodinu by se třeba rozkrájel a to nám dokazoval každý den.
Když jsme poprvé přinesli našeho syna z porodnice domů, tak se od něj Bukks nehnul ani na krok, člověk by ani nevěřil kolik může být v tak silném psu lásky, něhy a opatrnosti vůči tak malému človíčku. Spousta lidských matek by si z nhoj mohla vzít příklad.
A tak Bukks našeho syna nezpouštěl z očí a hlídal a strážil ho každou minutu a na každém kroku. Až jednou za mnou Bukks přiběhl do kuchyně, zakousl se mi do nohavice u tepláků a vrčel a cenil zuby, hned jsem se za ním rozeběhla do dětského pokoje kde v postýlce ležel náš čtyř měsíční syn, mněl oči v sloup a nedýchal. Tenkrát mi lékaři řekli, že kdyby mně tam Bukks neodvedl tak by se Péťa udusil, protože mněl sindrom náhlého selhání.
Stala se z nich nerozlučná dvojka, ať už první lezení, batolení nebo první krůčky mého syna, vše směřovalo jediným směrem a to tam kde byl Bukks. Kolikrát se spolu váleli na dece, kolikrát ho tahal za ocas, strkal mu ruku do tlamy, válel se po něm nebo na něj spadl a vždy jsem věděla, že Bukksovi mohu bezmezně věřit.
O to horší bylo to, když loni Bukks onemocněl, začal zvracet krev která se objevila i ve stolici, začal hubnout, schodil 14kg za deset dní a neudržel ani moč. Nepomáhali kapačky, injekce a ani léky. Po řadě rozsáhlích testů byl verdikt lékařů jasný. Bukksíčkovi selhávají játra a ledviny a jediné co pro něj můžeme udělat je to, že ho nenecháme dál trápit.
Ještě to odpoledne jsme se z Bukksíčkem rozloučili na vždy, kdybych mněla čekat do druhého dne a dívat se na ten jeho smutný víraz nedokázala bych to. Dne 10.3.2009 v 16:58 vydechl naposledy, Zemřel po injekci veterináře v autě a v mém náručí, dodnes jsem ještě nenašla tu odvahu jít se podívat na jeho hrob.
10.3.2009 jsem já přišla o nejvěrnějšího a nejůžasnějšího přítele a můj v té době 14 měsíční syn přišel o svého kamaráda a anděla strážného. Strašně mně mrzí že spolu nebudou vyrůstat, ale když se Péťa podívá na Bukksíčkovo fotku začne vždy křičet Bukksik, Bukksík a ukazuje z okna na nebe, protože mu ho neustále připomínáme a říkáme mu že spinká tam na hoře. A až jednou vyroste, povím mu jak mněl úžasného kamaráda který mu zachránil život.
I když teď máme už další dva Pitbulli, Baelyes která je Bukksíčkovo dcera a Butchiho a já je miluju celím svím srdcem, tak na Bukksíčka myslím každý den, nikdy na něj nezapomenu, v mém srdci zůstáva navždy tím nejlepším přítelem jakého jsem kdy poznala a vím že nás ze psího nebe kde je mu už dobře a nic ho nebolí pozoruje stále, stále je tu s námi a stále stojí při celé mé rodině jako anděl strážný.
Ale i přes to, že pro mě Bukks zůstane na vždy tím nej, a mému synovi zachránil život, není pro mě hrdina pouze on, ale i Butchi a Baelyes kteří převzali jeho místo ochránce, a já vím že ani oni nezpouštějí z mého syna oči, dokazují mi to také každý den, běda jak se někdo venku k němu přiblíží, třeba na procházce, to hned zbystří a kdyby mu chtěl někdo ublížit to by bylo zle.
V naší společnosti je bohužel PitBull stále považován spíše za krvelačnou bestii a já doufám že tento příběh otevře alespoň někomu oči. I kdyby jen jeden jediný člověk po přečtení tohoto příběhu změnil názor na tato plemena, bude to pro mě úspěch.
Tento příběh chci věnovat Bukksovi, Baelyes a Butchimu, kteří jsou pro mě opravdovími hrdiny a jsem šťastná že tak oddané a milující psy mám doma !!!
,,Někdo vstoupí do našeho života a zase odejde, někdo zůstane jen chvíli, ale navždy nám změní život. A takoví je PitBull.
