Příběh hrdiny a čím je zvíře jedinečné:
Statečná Ladynka a tři životy, které zachránila.
Ladynka byla před osmi lety koťátko, vyhozené na mráz a bylo moc hladové, Bylo to koťátko, které chtělo žít a bránilo se smrti, proto do něj „lidi“ kopali.
Tak nějak se začínal odehrávat začátek příběhu o statečné Ladynce. Vyrostla z ni velká a krásná kočička a my si mysleli, ze už dávno zapomněla, ze jí syn zachránil život, protože dobrou paměť prý mají hlavně sloni. Ladynka žije stále s námi, protože její vztah k mému synovi byl hodně úzký a neměla jsem nikdy odvahu ho přetnout. Ukázalo se, ze mě moje intuice opět vedla tou nejsprávnější cestou.
V sobotu večer, tak jako každý obyčejný večer, jsme všichni lidé u nás doma i zvířata zalezli do svých ložnic a pelíšků a čekali klidnou noc. Noc však nebyla vůbec klidná, právě naopak. Byla plná hrůzy, strachu, ale především byla důkazem nezměrné lásky kočky ke člověku. Lásky, přesahující svůj vlastní strach o život, o to jediné, co kočka vlastně má..
V noci začala z neznámých důvodu hořet elektronika mrazáku, který brzy začal hořet celý a od něj celá chodba, kde stál. Oheň se šířil strašně rychle, plameny sahaly až ke stropu a my stále spali, nic jsme netušili. Všechny kočky vyběhly ven dvěma průlezy i Ladynka, aby se zachránily. Zděšeně pobíhaly po zahradě . Ladynka se stále rozhlížela, kde jsme. My stále spali. Ladynka však věděla, ze musíme taky ven, protože uvnitř nám hrozilo smrtelné nebezpečí. Věděla také, že z ložnice vycházíme až ráno. Musela se vrátit pro nás, musela zpět do hořící chodby. Rozhodla se a vběhla. Zoufale mňoukala ze všech kočičích sil u dveří synovy ložice tak dlouho, dokud ho nevzbudila. Syn vyběhl z ložnice a chtěl se podívat, proč Ladynka tak žalostně a hlasitě naříká. Když otevřel dveře, vyvalil se na něj hustý horký dým a jeho tlak ho vytlačil zpět do pokoje. Zkusil to znova, přehodil si přes hlavu bundu, ale ani tak to nešlo. Vyskočili s Ladynkou oknem. Oběhl dům a vzbudil i mě s manželem, abychom unikli ohni. Také jsem chtěla jit pochopitelně chodbou, ale když jsem otevřela dveře do chodby, vyvalila se na mě žhavá vlna, která mě nepustila dál. Rychle jsem dveře zase zavřela a vyskočila oknem.
Tak se stalo, ze jsme se ocitli v noci venku a krom holého života jsme neměli nic. Jediné, co syn vzal s sebou, byl telefon, kterým zavolal hasiče. Rychle vběhli do domu, avšak záhy znovu vyběhli, aby si vzali masky. V domě bylo nedýchatelno a kromě oranžové husté masy nebylo vidět nic, protože vypadly jističe. Nikdo nechápe, jak v tomto žhavém pekle dokázala docela malá obyčejná kočička projít a svým zoufalým mňoukáním zachránit to, co je pro ni nejcennější – nás.
Když byla katastrofa zažehnána, obdivovali hasiči statečnou kočičku a nakázali nám nosit ji doslova na rukou.
Ladynka stále střeží na zahradu vynesený zdroj požáru – ohořelý mrazák, ale jinak se chová naprosto přirozeně. Vždyť jednou jsme zachránili její život my a podruhé zachránila naše životy ona, pro ni je to zřejmě samozřejmost. A tak se ptám, kolik lidí, tvorů s nejvyšší inteligencí, by našlo v sobě tolik odvahy, co úplně obyčejná kočka, která pro naši záchranu nasadila svůj život. Její bílý kožíšek je stále černý a ani vyčesání kartáčem moc nepomohlo a zřejmě ještě nějaký čas černý bude. Ale my na její statečnost nezapomeneme nikdy, navždy jí budeme vděčni a budeme žít s vědomím, že jsme tu jen proto, že jsme jednou na ulici v mrazu sebrali vyhublé kotě.
