Příběh hrdiny a čím je zvíře jedinečné:
Má Deizy je mé srdce
Jmenuji se Jana, pocházím z malé vesničky u Popradu, ale už od roku 1977 žiji v Praze. Trpím nestabilní vasospastickou anginou pectoris a jsem majitelkou asistenčního signálního psa zcela neobvyklého plemene, rottweilera. Při setkání s rottweilerem mnoha lidem zamrazí a pocítí strach. Rottweiler je často prezentován jako pes zlý, je řazen mezi tzv. bojová plemena a pochopitelně, když někoho třeba jenom porazí, je to „atraktivnější“ námět do bulváru, než když někomu ukousne nos třeba jezevčík nebo kokršpaněl. Že rottweiler dokáže být výborným pomocníkem policie a bezpečnostních složek a zakročit razantně proti různým „pobertům“ je celkem, vzhledem k jeho pracovní upotřebitelnosti a proporcím, jasné. Jedná se ale o plemeno všestranně využitelné a velmi empatické a záleží hlavně na výchově a výcviku psa. Důkazem toho je i moje psí pomocnice Deizy. Je jediným psem v ČR i sousedních státech, který je opravdu „bojovný“ – často totiž bojuje doslova o můj život, dokáže mi totiž včas „říct“, že se blíží kardiozáchvat. Vím ještě o jednom jejím psím kolegovi, který žije se svým pánem v Anglii a dokáže také svého pána varovat před příchodem kardiozáchvatu. Jedná se také o rottweilera. Proč jsou tito dva psi jediní v Evropě a možná i na světě jediní a ještě k tomu stejného plemene, těžko říct, ale myslím, že to je proto, že rottweiler je pes, který velmi miluje svého člověka a má potřebu ho chránit.
První fenu rottweilera jsem dostala k mým 45 narozeninám od mého bratra. Bylo to velmi klidné a obětavé zvíře, ale karty osudu zamíchaly její život velice krutě. Nějaký člověk, kterému asi vadilo, že na našem sídlišti je moc psů, se rozhodl vzít právo do svých rukou a do trávy porozhazoval otrávené kousky salámu. V té době v našem okolí zemřelo 7 psů. Přes velikou snahu veterinářů, život prohrála i moje Bona. A jako kardiačka jsem si její smrt odležela na koronární jednotce. Jeden z mých přátel už se nemohl dívat na mé trápení a smutnění, a protože se blížily vánoce, bylo o dárku rozhodnuto. A tak se mi pod stromečkem objevil živý dáreček – fenka rottweilera, která dostala jméno Deizy. Deizy se do 4 měsíců jevila jako každé normální štěně, občas nějaká ta loužička, vánoční stromeček nepřežil ani Štědrý den, koberec také doznal značné újmy po zásahu psích prvních zoubků, prostě normální štěňátko. Když bylo Deizy necelých 5 měsíců, začala se najednou chovat „divně“ – v noci začala z ničeho nic na mně skákat, dorážet, štěkat, najednou mně nechtěla pustit do vany, nechtěla jít na vycházku, vrčela, štěkala. Toto její divné chování mně dovedlo do Helppes – Centra výcviku psů pro postižené, kde cvičí asistenční, vodící a signální psy. Při zkoumání chování Deizy padlo podezření, že se takto možná chová v souvislosti s mým onemocněním. Chování Deizy začalo být odborníky cíleně sledováno a domněnka se potvrdila. Deizy má vrozený dar intuice, senzitivity, něco, co nelze pejska žádným výcvikem naučit, ale pouze rozpoznat a výcvikem zdokonalit. Deizy absolvovala roční výcvik asistenčního signálního psa a tak dnes dokáže, když se mi udělá špatně, mi nejen „říct“ předem, abych si vzala lék na rozšíření cév, ale také umí otevřít skříňku a lék podat, pomoc mi při svlékání i oblékání – rozepnout zip, sundat bundu i spodní prádlo, přinést mobil, abych si mohla zavolat potřebnou pomoc a případně i otevřít dveře a pustit pomoc do bytu.
Schopnost pro rozpoznání ohrožení života má Deizy dokonce i potvrzenou „vědecky“: Deizy mně doprovází naprosto všude – na nákup, ke kadeřníkovi, do divadla i k lékaři. Srdeční záchvat si totiž nevybírá, kde Vás přepadne. Všude ji znají a všude si mohou přečíst z postroje, co je Deizy zač – asistent kardiaka. Při jedné lékařské prohlídce jsem Deizy, jako vždy, odložila v převlékárně, odešla jsem do ordinace, kde mně paní doktorka napojila na sonograf. Po malé chvilce se rozletěly dveře, Deizy doslova vletěla do ordinace jako černý ďábel, naskočila předními tlapkami na stůl a štěkala a štěkala. Paní doktorka se hodně vylekala, protože chování jindy mírumilovného a klidného psa, si nedokázala vysvětlit a už vůbec ne spojit s mým onemocněním. Přesto, že paní doktorka je již dávno seznámena s tím, že Deizy dokáže „předvídat“ a včas mi nahlásit, že se blíží kardiozáchvat, osobní setkání a možnost být přímým svědkem tohoto chování psa, paní doktorku hodně překvapila. Je to ale normální lidská vlastnost - když totiž o podobných příbězích čteme nebo o nich slyšíme, stále si těžko dokážeme představit skutečnost , protože zde pes jedná na základě něčeho nevysvětlitelného, neuchopitelného, něčeho, co není vidět a co si my lidé neumíme vysvětlit. Po zapojení sonografu bylo opravdu patrné, jak se cévy zužují. Já jsem si vzala svůj lék ve spreji, cévy se začaly pomalu rozšiřovat, Deizy mně ještě chvíli hlídala a když se cévy dostatečně rozšířily, tak se uklidnila a odešla zpět do převlékárny, kde byla původně odložena. Co Deizy pro mně znamená, si možná těžko dokáže představit i hodně veliký milovník psů. Můj kamarád, který mi dal tento živý vánoční dárek tehdy nemohl tušit, jakou cennost mi dává. Od doby co mám Deizy totiž nevím, jak to vypadá na anesteziologicko-resuscitačním oddělení ani na jednotce intenzivní péče.
Mé poděkování pro Deizy
Ty jsi moje pravá ruka
i když čtyři tlapky máš.
Ty víš jak tě potřebuji
v tu chvíli mi všechno dáš.
Přineseš lék,podáš pití,
zuješ boty svlékneš šat.
Ty jsi moje hvězda jasná
i když černou barvu máš.
Štěkáš,skáčeš,dovádíš si,
při tom stále pomáháš.
Neremcáš a neodmlouváš
posloucháš, jsi kamarád.
Ty jsi pes a já jsem paní,
ty to víš kdy je mi zle.
V tu chvíli se naše role mění
já poslouchám instinkty Tvé.
Když jsem v koncích se svým zdravím,
Ty pochopíš, že je zle
a v tu chvíli bys mi dala
místo mého, srdce své.
Proto díky milá Deizy,
že jsi a že jsi má,
proto poklona všem bohům patří,
že spojil nás dva.
