Příběh hrdiny a čím je zvíře jedinečné:
Vánoční flamengo
Pod nohama mi křupal čerstvý sníh a vzduch se chvěl voňavým, mrazivým dechem starých borovic.
Stmívalo se.
Podvědomě jsem přidala do kroku.
Štíhlé, plavé šelmy, které mě doprovázely zavětřily kouř komínů ze vzdálené vesnice.
Vánoce.
Čím je člověk starší, tím méně se na ně těší.
Co jsem zase zapomněla, promlouvám unaveně k plavým stínům, které mě jistí zepředu i zezadu.
Cukroví mám napečené, dárky zabalené, stromek ve stodole z jedné strany okousal kozel, ale natočím ho ke zdi, to nebude vidět.
Děti si ho sami ozdobí zítra ráno…
Uklizeno je.
No….. jak jen může být uklizeno v obytné kuchyni, kde kraluje smečka tří dětí a dvou velkých psů.
To zase bude přednáška holky!
Mihne se mi hlavou puntičkářská maminečka, bývalá hodinářka.
Rok co rok zdvíhá své pečlivě vytrhané obočí v nechápavém úžasu nad mojí domácností plnou psích chlupů, pelechů a koňských sedel.
Vezmeš si jí na starost! Oznamuji stínu, který mi kluše za zády a uchechtnu se při vzpomínce na ocintanou babičku zapříčenou v jednom křesle s velkou fenou. Kdykoliv se babička chtěla zvednout a zkontrolovat výšku prašné vrstvy na našich horních policích, něžná psí tlapa jí vtlačila hlouběji do starého ušáku.
A ne abys zase dědovi rozkousala bačkory, diriguji stín před sebou.
Já nevím holky, že nemůžete jít někdy vedle mě, jako každej normální pes!
Zavyčítám.
Ze zadu slíznu žďuchanec, ze předu tuším bliknutí zeleného oka v letmém, opovržlivém pootočení mohutné, ozbrojené hlavy.
Obě feny na mě mluví šelmí řečí.
„A jak bychom tě asi mohli ochránit, ty chytrá, kdyby jsme si vykračovali vedle tebe jako v parku.“
Překládá moje srdce psí morseovku.
Obklíčena bezpečím svých věrných bodyguardů, větrám v lese v předvečer oslavy narození Páně hlavu od stresu, starostí a drobných lidských bolístek.
Být tak znovu malá a nemuset se starat o štědrovečerní večeři pro devět lidí, o dobrou náladu hlavy rodiny, nic netušit o ceně dárků, rodinném rozpočtu, ceně energií, těšit se zase na Ježíška…....jéjej
Ze snění mě vytrhne tiché hrdelní zavrčení za zády. Okamžitě narážím do pevného těla před sebou, které stojí jako přikované a nepustí mě dál ani o milimetr.
Copak holky šeptám a cítím napětí obou psů. Nesmíš! Beru psice za obojky, ze strachu o případného zoufalce, kradoucího na poslední chvíli smrček v nízkém podrostu.
Proč jsou tak potichu, bleskne mi hlavou. Pod prsty nahmatám zježený kartáč psího krku. Cítím tlak obou psích těl a zmateně si uvědomuji, že mě zatlačují z lesa blíž k cestě. Najednou se opírám zády o strom a obě feny stojí přede mnou jako živá hráz.
Ale proti čemu? Jejich podivná tichost mi nedovoluje ani dýchat. Strach mi zamkl ústa.
Prásk!
Bílým tichem němých vloček se rozlehl surový zvuk výstřelu a pomalu dozníval nad vysokými, stoletými vršky stromů.
Pevně svírám obojky v přesvědčení, že feny vystartují s řevem po směru výstřelu, ale obě stojí jako sochy.
Svaly napjaté, zelené a žluté oči upřené do místa odkud se ozval výstřel.
Dunivé, hrdelní vrčení oznamuje mému srdci: Pozor nebezpečí!
Někde nahoře nad námi je slyšet zvuk lámaných větví, něco těžkého se prodírá směrem k nám.
Obě feny vyrážejí vpřed. Není moc, která by je zadržela.
Ještě než moje oči uviděly, do nosu mě udeřil čpavý zápach.
Obrovský divočák se vřítil z nízkého podrostu rovnou do mého ochranného valu ze dvou štíhlých, psích těl.
Přede mnou se rozpoutal zápas na život a na smrt.
Divočák je dvakrát tak velký jako psi. Veškerou svoji zuřivost, bolest a strach zaměřil na zničení dvou plavých stínů, které kolem něho tancují tichý tanec smrti
Bezmocná, schovaná za stromem sleduji virtuózní souhru čtyř párů pružných tlap.
Vteřiny se prodloužily jako ve zpomaleném filmu.
S hrůzou zírám na vražedné flamengo tří nevinných protagonistů, které do boje o život vehnala lidská chamtivost a hloupost.
Ze shora slyším motor auta. Volám, křičím, řvu v naději, že neúspěšný střelec dokončí co začal a zachrání mé věrné, strážné anděly.
Po lesní cestě s řevem motoru vytáčeného do plných obrátek projíždí drahé, terénní auto.
Za černými skly není nikdo vidět. Bez zpomalení se prodere kolem a mizí v stmívajícím se lese. Jediné čeho si stačím všimnout je SPZ zamazaná blátem.
Hajzlové! Srabi! Vrahové!
Psi vytlačují prase ode mě dál do lesa. Vyrážejí proti němu stále znova a znova. Je to němý boj.
Boj o život bez štěkotu a řevu nevinných psích šarvátek, na který jsem zvyklá ze dvora.
Vzduchem letí štíhlé tělo a těžce dopadá do závěje, která se zabarvuje krví.
Vstávám a chci běžet k ní, ale zvedá hlavu, otáčí ji ke mně a její vzteklé zařvání mě přiková na místě. Zvedá se a znovu útočí na prase.
Tichá zuřivá odhodlanost psů nakonec vítězí.
Divočák se vytrhává ze sevření vražedných čelistí a v divokém záchvatu bolesti a hrůzy prchá do tmy lesa.
Ke mně! Ke mně! Volám na psice a děsím se, aby prase nepronásledovali.
Pomalu se mi skládají k nohám. Slyším jejich přerývavý, trhaný dech. Roztřesenýma rukama hladím jejich těla, hledám rány, bojím se a pláču štěstím,
že přilezly po svých.
Dva teplé jazyky mi omývají obličej, dvě věrná srdce mi psí řečí šeptají:
Už jsi v bezpečí má paní
Jsme tady s tebou
Dovedeme tě domů
Jsi náš bůh paní
Jsme tady pro tebe
Klečím ve sněhu a pod večerním, zimním nebem, v předvečer narození Páně sloužím nejvděčnější mši svého života.
Děkuji Hospodinu, že stvořil pro člověka bezednou studnici bezmezné, nesobecké lásky a statečnosti,
a nazval ji psem.
Jsem znovu dítětem.
Milovaným, ochraňovaným Božím dítětem,
které dostalo ten nejkrásnější dárek v podobě dvou věrných, statečných přítelkyň, zašitých do psích kůží.
Pod okousaným vánočním stromečkem ležely v nových, huňatých pelíšcích naše dvě psice. Babička neměla čas na zkoumání stavu prašnosti mé domácnosti, protože mladé feně měnila řepíkové obklady na sešitém boku. Dědeček v nových bačkorách jednou rukou prohlížel obrázkovou knížku s vnoučaty, a druhou krmil starou fenu mými báječnými, vanilkovými rohlíčky.
Seděli jsme s hlavou rodiny nacpaní, šťastní ve starém ušáku a já byla ráda, že jsem tím, čím jsem.
Nad naší usedlostí se radovali andělé.
Byl Štědrý večer.
A to nešťastné prase?
Hned jak do mě hlava rodiny vrazil velkého panáka domácí slivovice – lék na všechny neduhy, vytočil číslo našeho polesného.
Prase dohledali a ranou z milosti ukončili jeho trápení.
A pytláci?
Však ony Boží mlýny melou i o vánocích…….
Pro svoje výjimečné feny plemene fila brasileiro Abaúnu a Araguayu
Saša
(prosíme novináře, aby nás v případě zájmu o publikaci tohoto textu kontaktovali, děkujeme)
